Strategie zadržování v americké zahraniční politice. Vznik a vývoj koncepce 1945 – 1953

Strategie zadržování představuje zřejmě nejcharakterističtější a současně nejznámější prvek zahraniční politiky Spojených států amerických v období studené války. Právě její dlouhodobá přítomnost v americké zahraniční politice, poměrně dlouho panující shoda mezi oběma hlavními stranickými tábory – republikány a demokraty – ve věci její implementace v první fázi studené války, tedy od jejího počátku do zániku tzv. konsensu o vedení studené války na přelomu 60. a 70. let 20. století, dokládají a potvrzují její zásadní význam. Ten dále posiluje také skutečnost, že strategie zadržování byla jednotlivými prezidentskými administrativami v zahraniční politice Sovětského svazu nadále uplatňována i v po-vietnamském období. Nic na tom nemění ani fakt, že jsou v období détente patrné dočasné tendence tuto strategii opustit či přinejmenším odsunout do pozadí a příliš ji nezdůrazňovat, popřípadě zásadně oslabit některé její významné prvky.

Právě kontinuální uplatňování principů zadržování zásadním způsobem přispělo k dosažení konečného úspěchu americké zahraniční politiky uplatňované vůči Sovětskému svazu v průběhu studené války, jímž je jednoznačné vítězství v této dlouhodobé konfrontaci supervelmocí a jejich spojenců, pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě a totální rozpad komunistického bloku završený implozí sovětského impéria.